"Přijdeš se v pátek podívat do školy, jak nás budou čtvrťáci pasovat?" zeptala se mě v pondělí Karolína "Já nevím, chtěla jsem jet na ten Svět knihy do Prahy." vymlouvala jsem se Knihy jsou pro mě důležité. Ale nejsou důležitější než pocity mé dcery. Když jsem se totiž dozvěděla, že studenti 3A museli spolknout od svých o rok starších spolostudentů, odcházejících na svatý týden před maturitou sousto párku s lipánkem a zapít to zákysem, sevřel se mi žaludek. "Řekni taťkovi nebo Ivče.Ta to má kousek z práce. Ať se zaběhne na Tebe podívat." "Hm." rezignovala dcera. Včera mi ukazovala podkolenky, sponky, sukni, které si přichystala na tuto zvláštní příležitost. Den předtím mi zase vyprávěla, že budou zpívat písničku z kreslené pohádky o Machovi a Šebestové: My jsme žáci 3.B. "Tu jsme taky zpívali." vzpomněla jsem si. V roce 1986 na gymplu. Přiznala jsem se. "A taky budeme zpívat od Michala Davida: Colu, pijeme colu." "Není to náhoda, že u jednoho stolu?" snažila jsem se zavtipkovat ale u srdce mě píchlo. "No", a Šebestovou bude hrát Kutěj a Šimeček Macha. Dnes ráno o hodinu dřív než jindy dcera vyšuměla z bytu. Ozvalo se "čau" a přibouchly se dveře. Do žádné Prahy na veletrh jsem nejela. V jedenáct hodin jsem dorazila do školního bufetu s dotazem: "Kde je tady to pasování? " Pospěšte si, do prvního patra - tam, kde uslyšíte největší rámus.“ Vyklusala jsem schody obchodní akademie a otevřela dveře, za kterými se ozývala kytara, zpěv a smích a nenápadně se usadila mezi nezpívající studenty. 4.B. se loučila, házela po nás bonbonama ale Karolínu jsem mezi publikem nenašla. Pochopitelně jsem vlezla někam, kam jsem neměla. Po posledním zvonění maturitní třídy jsem sešla schody zpátky k bufetu. Připravovaly se reproduktory do okna směrem na nádvoří školy a zahlédla jsem tam i povědomé tváře spolužaček s vyčesanými culíky,namalovanými pihovatými tvářemi, minisukněmi, Vaška s parukou v minisukni a červeným telefonním sluchátkem,jako Šebestovou. "Kdy budete mít teda to pasování?" "Tady za chvíli." "Kde je Karolína?" "A která Karolína?" "Jo, ta je ještě nahoře." Konečně se objevilo moje dítě. "Byla jsem na posledním zvonění", pochlubila jsem se. "Hm", odvětila taktně moje dcera. Umístila jsem se spořádaně na nádvoří blízko schodů, nad kterými visel nápis: Kdo tudy projde, stane se z něj pes a čekala. Po chvíli jsem neklidně přihlížela narůstajícím zásobám pet lahví s vodou. „ Těm bude pěkná zima“, zaslechla jsem hlasy okolo. Odběhla jsem za Karolínou. "Asi zmrznete" prozradila jsem jí. "To asi jo" kvitovala Kajka. Zařadila jsem se do přihlížejících.Třeťáci, z nichž dvě třetiny tvořily třeťačky utvořili hlouček. Objevila se Šebestová: "Haló, haló, my chceme diskotéku" prozradila Šebestová - Kutěj ruku v ruce s Machem - Šimečkem s plyšovým psem. Z reproduktorů začala hrát hudba k písni:My jsme žáci třetí B... studenti zpívali a pohupovali se do rytmu. Pomalovaní, pestrobarevní, veselí, s batohy na zádech. Rozestavěli se do řad. To je nějaká spartakiáda? napadlo mě „Ty jo, ty si to užívají“ slyšela jsem zase hlasy okolo.“ My jsme byli za důchodce a měli jsme jenom ten nástup a žádný tancování.“ Colu, pijeme colu...začal z reproduktoru zpívat "Majkl David" a studenti trsali dál. Přihlížející podupávali. A pak už začal samotný obřad pasování . Do mikrofonu vyvolávali jméno po jménu. Spolužáci skandovali a povzbuzovali kamarády k odvaze na právě probíhající obřad. O rok starší studenti jim popsali čelo, sáhli si do nějaké patlaniny (voda s moučnýma červama posypaná majoránkou), museli proběhnout kordonem polévajících, na jehož konci stál student v pampersce, který probíhajícího přidržel a zpomalil, aby ho mohli ostatní s pet lahvemi dostatečně prolít vodou. Potom následovalo nějaké to "hnusné sousto" (palačinka s gumovým hadem) a "hnusný nápoj"(nevím) a teprve potom odznak s nápisem správný mazák a pasování popsaným předmětem, který vypadal jako úzká dlouhá trumpeta. Naštěstí má Karolína příjmení na Z. Takže nemusela stát v promočeném oblečení a čekat na své dosud nepasované spolužáky tak dlouho. Ale někdy je samotné čekání daleko dramatičtější, než proces, který následuje. Konečně je vyvolaná k pasování naše Karolína. Statečně přichází, při polévání si zakrývá oči, při polykání a pití hnusů na ni nevidím. Má to za sebou. Jsou pasování skoro všichni spolužáci. Ani poslední z posledních v abecedě Brazilec Enrico nakonec neunikl pasování. " Enrico, Enrico" skandují promočení, pomalovaní a pasovaní a mě se chce brečet. Jen nevím, jestli je to můj vlastní smutek z toho, že už mám tak velkou dceru, nebo cítím smutek dětí, které se staly pasováním nejstaršími na škole. Asi jsme smutní a trochu šťastní všichni. Jsme totiž dospělí. A na ty další,na ty to teprve čeká. Aleluja Matka Ilona Ondráčková 15. května 2009 Ilona Ondráčková
"Znamením tvé nevědomosti je síla tvé víry v nespravedlnost a neštěstí" (Richard Bach, Iluze).
Objednávka knihy
Doporučuji:
Novinky
07.09.2010 17:32
07.09.2010 17:31
07.09.2010 17:30
07.09.2010 17:28
Statistika
RSS
Globální RSS
Tato rubrika/téma
Pasování mazáků očima matky
"Přijdeš se v pátek podívat do školy, jak nás budou čtvrťáci pasovat?" zeptala se mě v pondělí Karolína "Já nevím, chtěla jsem jet na ten Svět knihy do Prahy." vymlouvala jsem se Knihy jsou pro mě důležité. Ale nejsou důležitější než pocity mé dcery. Když jsem se totiž dozvěděla, že studenti 3A museli spolknout od svých o rok starších spolostudentů, odcházejících na svatý týden před maturitou sousto párku s lipánkem a zapít to zákysem, sevřel se mi žaludek. "Řekni taťkovi nebo Ivče.Ta to má kousek z práce. Ať se zaběhne na Tebe podívat." "Hm." rezignovala dcera. Včera mi ukazovala podkolenky, sponky, sukni, které si přichystala na tuto zvláštní příležitost. Den předtím mi zase vyprávěla, že budou zpívat písničku z kreslené pohádky o Machovi a Šebestové: My jsme žáci 3.B. "Tu jsme taky zpívali." vzpomněla jsem si. V roce 1986 na gymplu. Přiznala jsem se. "A taky budeme zpívat od Michala Davida: Colu, pijeme colu." "Není to náhoda, že u jednoho stolu?" snažila jsem se zavtipkovat ale u srdce mě píchlo. "No", a Šebestovou bude hrát Kutěj a Šimeček Macha. Dnes ráno o hodinu dřív než jindy dcera vyšuměla z bytu. Ozvalo se "čau" a přibouchly se dveře. Do žádné Prahy na veletrh jsem nejela. V jedenáct hodin jsem dorazila do školního bufetu s dotazem: "Kde je tady to pasování? " Pospěšte si, do prvního patra - tam, kde uslyšíte největší rámus.“ Vyklusala jsem schody obchodní akademie a otevřela dveře, za kterými se ozývala kytara, zpěv a smích a nenápadně se usadila mezi nezpívající studenty. 4.B. se loučila, házela po nás bonbonama ale Karolínu jsem mezi publikem nenašla. Pochopitelně jsem vlezla někam, kam jsem neměla. Po posledním zvonění maturitní třídy jsem sešla schody zpátky k bufetu. Připravovaly se reproduktory do okna směrem na nádvoří školy a zahlédla jsem tam i povědomé tváře spolužaček s vyčesanými culíky,namalovanými pihovatými tvářemi, minisukněmi, Vaška s parukou v minisukni a červeným telefonním sluchátkem,jako Šebestovou. "Kdy budete mít teda to pasování?" "Tady za chvíli." "Kde je Karolína?" "A která Karolína?" "Jo, ta je ještě nahoře." Konečně se objevilo moje dítě. "Byla jsem na posledním zvonění", pochlubila jsem se. "Hm", odvětila taktně moje dcera. Umístila jsem se spořádaně na nádvoří blízko schodů, nad kterými visel nápis: Kdo tudy projde, stane se z něj pes a čekala. Po chvíli jsem neklidně přihlížela narůstajícím zásobám pet lahví s vodou. „ Těm bude pěkná zima“, zaslechla jsem hlasy okolo. Odběhla jsem za Karolínou. "Asi zmrznete" prozradila jsem jí. "To asi jo" kvitovala Kajka. Zařadila jsem se do přihlížejících.Třeťáci, z nichž dvě třetiny tvořily třeťačky utvořili hlouček. Objevila se Šebestová: "Haló, haló, my chceme diskotéku" prozradila Šebestová - Kutěj ruku v ruce s Machem - Šimečkem s plyšovým psem. Z reproduktorů začala hrát hudba k písni:My jsme žáci třetí B... studenti zpívali a pohupovali se do rytmu. Pomalovaní, pestrobarevní, veselí, s batohy na zádech. Rozestavěli se do řad. To je nějaká spartakiáda? napadlo mě „Ty jo, ty si to užívají“ slyšela jsem zase hlasy okolo.“ My jsme byli za důchodce a měli jsme jenom ten nástup a žádný tancování.“ Colu, pijeme colu...začal z reproduktoru zpívat "Majkl David" a studenti trsali dál. Přihlížející podupávali. A pak už začal samotný obřad pasování . Do mikrofonu vyvolávali jméno po jménu. Spolužáci skandovali a povzbuzovali kamarády k odvaze na právě probíhající obřad. O rok starší studenti jim popsali čelo, sáhli si do nějaké patlaniny (voda s moučnýma červama posypaná majoránkou), museli proběhnout kordonem polévajících, na jehož konci stál student v pampersce, který probíhajícího přidržel a zpomalil, aby ho mohli ostatní s pet lahvemi dostatečně prolít vodou. Potom následovalo nějaké to "hnusné sousto" (palačinka s gumovým hadem) a "hnusný nápoj"(nevím) a teprve potom odznak s nápisem správný mazák a pasování popsaným předmětem, který vypadal jako úzká dlouhá trumpeta. Naštěstí má Karolína příjmení na Z. Takže nemusela stát v promočeném oblečení a čekat na své dosud nepasované spolužáky tak dlouho. Ale někdy je samotné čekání daleko dramatičtější, než proces, který následuje. Konečně je vyvolaná k pasování naše Karolína. Statečně přichází, při polévání si zakrývá oči, při polykání a pití hnusů na ni nevidím. Má to za sebou. Jsou pasování skoro všichni spolužáci. Ani poslední z posledních v abecedě Brazilec Enrico nakonec neunikl pasování. " Enrico, Enrico" skandují promočení, pomalovaní a pasovaní a mě se chce brečet. Jen nevím, jestli je to můj vlastní smutek z toho, že už mám tak velkou dceru, nebo cítím smutek dětí, které se staly pasováním nejstaršími na škole. Asi jsme smutní a trochu šťastní všichni. Jsme totiž dospělí. A na ty další,na ty to teprve čeká. Aleluja Matka Ilona Ondráčková 15. května 2009