Když mi šestnáctiletá  dcera s klidem oznámila, že se ve škole s holkama domluvily, že si na cestu autobusem do Španělska vezmou tepláky, tak mě to trochu zaskočilo. Nešlo mi to najednou nějak dohromady se všemi těmi jejími přípravami dost podobným plánování expedice na severní pól. Kromě saní, tažných psů, kožichu, rumu a podvlékaček už měla sbalenou v kufru snad celou svou skříň. Myslím tím pochopitelně její letní výbavu. Nepodcenila ani rozpis konkrétního dne po dni co si obleče a pro jakou příležitost. Ale tepláky? Kam se poděly všechny ty její zážitky a zkušenosti z nedělních odpoledních procházek do nákupních center společně s její kamarádkou Aničkou? Kde jsou ty nasáté informace o barvách a tvarech sezónního oblečení? K čemu jim je ten jejich shopping, Elle, Quelle, New Yorker, Takko, Deichmann, DM, Lidovka, Kik? Najednou jsem se cítila nejistě. Mnou ručně pletené a s barevnými obrázky vyplétané svetry odvrhla ve druhé třídě základní školy! Manšestráky šité do gumy už ve školce. Tak safra kdo má tady vkus? Tepláky mám zažité jako oblečení pro doma i na lítačku. Na vesnici to bylo ideální oblečení. Navíc je mám spojené s oblíbenou hrou na „trt“. Jednalo se o neškodnou hru na vojáky a partyzány v zakázaných prostorách bunkru v pohraničí. Při její hře se část dospívající mládeže nacházela uvnitř otevřeného bunkru a druhá polovina na ně číhala v okolním lesíku. Ten, kdo uviděl svého soupeře jako první vykřikl: „trt a jméno dotyčného“ a tím byl záškodník nebo voják zneškodněn. Už si nepamatuju, zda byla tenkrát tepláková červenočerná souprava hitem Makyty Půchov ale v naší vesnici na jižní Moravě jsme v ní chodili tenkrát tři: já, Lojza a Zdeněk. Tepláky byly jednobarevné černé a bunda, která se rozepínala vepředu na zip měla červenčerné rukávy a červená barva se přelévala do špic i na záda a přední díl. No a právě díky této teplákové soupravě si mě vždycky Lojzík i Zdeněk vybírali do svého družstva a s přehledem vítězili. Málokdo si troufnul vykřiknout trt Ilona, pokud zahlédl pouze kus teplákové soupravy a nebyl si stoprocentně jistý svým odhadem. Pokud by se totiž zmýlil, bylo jisté, že jeho družstvo prohrálo. Lesík se nacházel blízko fotbalového hřiště a s trochou dobré vůle jsem z okna našeho domu mohla zahlédnout barevné šmouhy rekreačních mladých fotbalistů a podle toho zjistit, kdo se tam právě nachází. Ve vesnici s dvěstě obyvateli to nebyl takový problém. A barvu tepláků, které nosil váš oblíbenec si zapamatujete snadno a jen tak je nepřehlédnete. Byla jsem zamilovaná do útočníka Petra. Měla jsem ale smůlu, protože se líbil i mé spolužačce a kamarádce Lence. A tak jsem alespoň společně s Lenkou mohla chytat klukům v bráně, když se nedostavili v dostatečném počtu a chtěli si zakopat jen tak pro radost. Dalo by se říct, že o hodně později po rozvodu jsem si uvědomila, že brankáři se pro partnerský život hodí lépe než útočníci. Ale na to jsem nepřišla díky fotbalu, teplákům ani svým pubertálním láskám a hrám.

Dcera si nakonec tepláky na cestu autobusem do Španělska skutečně oblékla a odjela v nich. Cítila se pohodlně a pokud měla toto oblečení s něčím spojeno, pak to byly tréninky její taneční skupiny. A pokud jde o mě,  možná si časem taky nějaké pořídím.

/uveřejněno 21.7.2010/